TECHNIKA

Moderní tenisová technika - základní údery

Forhend (ve fotogalerii forhend Kvitové a Djokoviče)

Forhend je jedním z nejdůležitějších úderů, při výměnách od základní čáry je u vyspělých hráčů nejčastěji používaným úderem. Držení rakety bylo již probráno. Nejčastěji bývá využíváno u špičkových hráčů držení polozápadní. Zapojení svalů při forhendu : dvouhlavý sval pažní (m. Biceps brachii), ohýbač paže (m.brachialis), sval nadloketní (m.brachioradialis) - odpovídají za ohnutí lokte a tím za pohyb vpřed předloktí během úderu. Podrobněji si probereme polozápadní forhend.

Příprava a nápřah - zahájena pohybem lokte, vytočením nohy blíže míče a přizvednutím lokte (pohyb dozadu a mírně vzhůru) za současného vytočení ramen (lze využít levou ruku k zatlačení rakety dozadu), hlava rakety je nad úrovní lokte (vysoký nápřah). Otevřené postavení nohou

Úderová fáze, zásah míče - raketa se "propadá dolů, pokrčené nohy se napřimují v kolenou - švih po dráze zespoda nahoru, loket zatím v blízkosti těla. Těsně před zásahem se pohyb lokte zrychluje a trup rotuje, švih se napřimuje, zvedá se pravý bok a následně pravé rameno, plocha rakety je po celou dobu mírně zavřená, těsně před zásahem začíná dráha rakety stoupat (flexe loketního kloubu). Odraz z pravé nohy vzhůru, rotace boků a následně ramen. Tělo je těsně před úderem v dokonalé rovnováze.

Zásah míče - zápěstí (díky držení) je za držadlem, hlava hráče je v klidu a pohled očí směřuje do kontaktu s míčem (nikoli do bodu umístění míče), nohy v otevřeném postavení (90%), napnutí kolen + pravý bok - váha je přenášena do dráhy rakety.

Protažení úderu - vpřed proti míči a šikmo vzhůru, loket výrazně vpřed (paže mezi loktem a ramenem je rovnoběžně se zemí), chodidlo pravé nohy u praváka se otáčí a obě jsou rovnoběžná. Provedení forhendu s držením východním nebo západním se poněkud liší, stejně tak jako forhend se spodní rotací. Ať už hráč používá jakékoli držení je důležité , aby byl schopen zahrát útočný forhend, stanovil si sám útočnou zónu a zvládnul specifickou práci nohou, udržel tělo v rovnováze (široké úderové postavení). Pokročilí hráči by se měli snažit "jít s úderem co nejdále a tlačit rameno i paži na cíl".

Bekhend obouruč (ve fotogalerii bekhend Berdycha)

Na rozdíl od forhendu přebírá u bekhendu, ale i u podání práci natahovač lokte (m.triceps brachii).

Výhody bekhendu obouruč: snazší a tím i rychlejší zvládnutí techniky, přinášející dobré výsledky v žákovských kategoriích, lepší kontrola úderů (raketu kontrolují obě ruce), vyšší tvrdost úderu (optimální využití rotace boků a horní poloviny těla), menší čitelnost směru úderů, snazší hraní vysokých míčů (i před kulminačním bodem), možnost zahrát křížem i při pozdním zásahu míče, vyšší efektivita na returnu v důsledku jednoduššího nápřahu a lepší kontroly rakety.

Úprava držení (pravá - nedominantní - kontinentální, levá - východní forhendové) + vytočení ramen do směru míče a pohyb paží s raketou vzad (do nápřahu).

Těsně před dopadem míče jsou ramena vytočená, hlava rakety v nápřahu ve výši ramen (nižší než při forhendu), oči sledují míč.

Stabilizace pozice (široké postavení nohou), váha těla zatím na zadní noze. Mezi oběmi polovinami těla je vytvořeno předpětí. Raketa v krajní poloze nápřahu, hlava rakety směřuje stále vzhůru.

Přechod do úderu poznamenalo spustění hlavy rakety pod míč, váha se přenesla vpřed na přední nohu a těsně před úderem se tlakem nohou začíná Nadal zvedat směrem vzhůru, boky a ramena začínají rotovat vpřed k míči, oči sledují míč.

Míč je zasažen lehce nad úrovní boků a výrazně před tělem , paže jsou mírně pokrčené.

Těsně po zásahu míče tělo ještě pokračuje v rotaci, pravé rameno se tlačí až k bradě, špička rakety ještě pokračuje ve směru míče, nedominantní paže se mírně zvedá nad hrající.

Dokončení - protažení úderu. Pravé rameno dokončilo rotaci a raketa pokračuje vedle těla, pravá noha, na kterou se za okamžik přenese váha, dokončuje pohyb těsně nad zemí. Posléze dojde k odrazu z pravé nohy a k pohybu zpět dovnitř dvorce.

U začátečníků je důležité dbát na správné držení (extrémy přinášejí potíže), pokročilí nezapomenou, že úder je akcí celého těla, nejen rukou (švihová práce obdobně jako např. u golfu).

Bekhend jednoruč (ve fotogalerii bekhend Wawrinky)

V současnosti hrají bekhend jednoruč 3 hráči z první 10 ATP (Wawrinka, Federer, Gasquet) a dalších 5 ze druhé desítky (Haas, Južnyj, Robredo, Almagro, Dimitrov). Je tedy B jednoruč opět na vzestupu? Kromě Dimitrova je věkový průměr těchto hráčů 30 let, jedná se tedy spíše o vyzrálou generaci tenistů.

Držení nejčastěji polozápadní (Dimitrov, Federer) nebo západní, např. Wawrinka používá téměř klasické východní držení.

- Přípravná fáze a nápřah : nápřah začíná vytočením celého těla a hrající paže mírně pokrčená v lokti se i s raketou vytáčejí ze základního postavení, ruka se zvedá do výše ramene a raketa se nalézá ve výši hlavy (mylný dojem velké smyčky), nehrající paže přidržuje raketu v krčku (vytočení + uvolněné držení rakety). Nápřah je dokončen většinou mohutným vytočením trupu a ramen (předpětí zádových svalů)

- úderová fáze, zásah míče : hráč vykročí většinou pravou nohou proti míči (často přes patu), nohy jsou v kolenou pokrčené a jejich postupné propínání vytváří opačnou sílu, raketa padá pod míč a pod zápěstí. Těsně před zásahem začíná raketa stoupat, paže se v lokti propíná, hlava rakety je za zápěstím a a následně akceleruje do úderu, noha se napíná v kyčli a propíná v pravém koleni a současně se zvedá rameno úderové ruky (švih směrem vzhůru). Zásah míče před přední nohou, plocha rakety je kolmá, paže je téměř natažená. Nehrající paže jde do protipohybu a levá noha má kontakt s povrchem dvorce.

- protažení úderu : raketa se pohybuje vzhůru, hlava rakety je nad zápěstím, obě paže dokončují pohyb, horní polovina těla se často přetáčí až do čelního postavení, levá noha provádí úkrok do strany (umožnění návratu směrem ke středu dvorce).

Po dobu úderu je tělo drženo vertikálně s minimálním pohybem hlavy.

Bekhend se spodní rotací

Držení kontinentální nebo východní bekhendové, ramena rotují, raketa směřuje vzad a šikmo vzhůru, nehrající ruka drží raketu v krčku, váha těla se přesouvá dozadu a vzhůru, loket je konci nápřahu pokrčen, plocha rakety je téměř rovnoběžná se zemí. V úderu se váha těla přenáší vpřed a dolů, loket se napíná a zápěstí je pevné, nehrající paže se pohybuje zpět a udržuje rovnováhu, protažení úderu je individuální.

Podání (první podání) 

Držení je obvykle kontinentální, přední hráči především na první podání využívají i východní forhendové držení (tvrdší úder - 1. byl B.Becker)

Široké postavení nohou, váha spočívá na zadní noze. Vytvoření tlaku proti podložce.

Optimální pokrčení kolen, zkrácený nápřah, rotace boků, levá ruka sleduje míč, co nejdéle.

Nadhoz je veden výrazně vpřed do dvorce (Max postupuje prakticky po každém podání na síť) a tak se zadní noha přisunuje k přední. Zde dělá mnoho hráčů zásadní chybu předsunutím pravé nohy vpřed. Šidí tak výrazně rotaci boků a ramen a ztrácí i předpětí

Nohy se odrážejí od země a přes pohyb boků se síla transformuje do rotace ramen. Zároveň raketa padá kolmo k zádům, ale dále od těla! Další velkou chybou zde bývá u mnoha hráčů, že plocha rakety jde na záda. Tento fakt však často vyplývá ze silně forhendového držení rakety!

Zásah míče

Pravá paže se dostává vysoko a vpřed. Zásah je napravo od těla. Levá ruka se stahuje dolů a pod tělo, aby blokovala přerotování těla.

Pronace

Těsně po zásahu rameno pokračuje dále vpřed a předloktí přirozeně pronuje zevnitř ven.

Uvolnění

Celý pohyb dále pokračuje vpřed (nikoliv doleva!) za míčem a zatímco loket zůstává nahoře, předloktí s raketou směřuje dolů s naprostým uvolněním pohybu.

Dokončení

Teprve teď se raketa vrací zpět a Max postupuje vpřed na síť.

Tip pro začínající: Nechte nohy v klidu a naučte se pracovat zpočátku co nejvíce horní polovinou těla! Používejte kontinentální držení.

Tip pro pokročilé: Pracujte na pronaci! Je základem moderního podání!

Voleje a smeč

Forhendový volej - držení kontinentální nebo východní forhendové

Příprava - vytoční ramen a přenesení váhy na pravou nohu (u praváka), raketa za míčem, nápřah prakticky chybí

Zásah a protažení - vykročení levou nohou úhlopříčně k míči se současným pohybem paže s raketou vpřed do míče, zásah míče je dostatečně před tělem s pevným zápěstím, hlava rakety je mírně otevřená, protažení je krátké směrem dopředu a dolů

Bekhendový volej - držení kontinentální nebo východní bekhendové

Smeč - z letu míče nebo po dopadu, vytočení bokem, včasná příprava rakety spolu s vytočením těla bokem, krátká smyčka, vytažení až do místa zásahu míče.

Podání

První etapou je naprosto přirozená cesta pomocí dětských her - hlavně házení. Děti mezi 3. - 6. rokem by se měly dobře naučit házet vrchem malým míčkem do dálky, nebo na určité cíle. Přirozené házení (dříve hlavně zimní koulování, házení kameny nebo šiškami) vede k uvolněnému pohyburamenního pletence společně s tzv. "vyšviháváním" paže. Pohyb ruky při házení je velmi podobný smyčce při podání. Nejsložitější a nejdůležitější je však druhá etapa mezi 6. a 12. rokem, kdy se začíná s tenisem (nehledě na to, že roky mezi 10 a 12 jsou zlatým věkem motorického učení). S nácvikem podání je nutné začít společně s ostatními základními údery. Od prvních výukových lekcí je třeba učit všechny fáze podání (celý pohyb) s úvodním pohybem, smyčkou a udeřením míče společně se správným držením rakety (kontinentální držení za současného přidržení druhou paží v krčku - kontrola držení - poklep raketou o zem nebo na míč umístěný v terči cca 40-50cm před špičkou levé nohy) a technikou provedení. Stejnou pozornost věnujeme jak paži s raketou, tak i paži, která nadhazuje míč do správného bodu a sledování míče při nadhozu očima. Postavení nohou a rozložení váhy je neméně důležité. Nácvik je vhodné provádět hravou formou: při nácviku nadhozu využívat zdi, plotu nebo obroučky basketbalového koše a nadhoz chytat zpšt do ruky. S výhodou je zařadit nácvik podání spíše na začátek nebo do první poloviny tréninkové jednotky, kdy děti nejsou unavené psychicky a koordinačně (délka nácviku 10-15 minut 3x týdně). Mezi 7. a 8. rokem je třeba všechny nacvičované fáze propojit v jeden celek, zprvu podávat pouze přes síť, třeba i z kratší vzdálenosti, bez ohledu na pole, kam by měl míč směřovat. Dokud si dítě neosvojí celé podání, není odborníky doporučováno hraní o body, protože může dojít k fixaci různých zlozvyků a k deformaci techniky úderu. Třetí etapa nácviku pokračuje po dokonalém zvládnutí techniky obou paží, kdy dítě trefuje příslušné pole pro podání, pohyb je plynulý, švihový, zatím bez síly a rotace. S rozvojem silových schopností (od 14. roku) je nutné začít podání zrychlovat, ale bez narušení plynulosti a uvolněnosti, současně začíná nácvik rotace. Závěrem této etapy je zvládnutí přímého a rotovaného podání, jeho umisťování současně s vysokou razancí a rychlostí (30 minut denně). vrcholem procesu je "mistrovská fáze" provádění podání s rituálem počtu poklepů míčem před podáním...

Podání A. Murrayho komentované F. Zlesákem ve fotogalerii

1. podání K. Plíškové ve fotogalerii, Kick S. Stosur ve fotogalerii

KOREKCE TECHNIKY

Technika by měla být tzv. "přijatelná", tzn. taková, že je přijímána jako vhodná a není potřeba ji opravovat. Jestliže však chyby v technice limitují hráče ve vývoji dlouhodobě, je korekce nezbytná. To ale znamená, že trenér musí znát základy biomechaniky, zapojování jednotlivých segmentů těla při úderech, práci nohou, držení těla (musí mít v hlavě model, dle kterého opravovat a musí mít "oči") a současně musí vystupovat pozitivně a zaměřovat se současně na oblasti, které je možné zdokonalovat.

Je třeba hledat problém = příčinu, ne příznaky (proč hraje hráč míč pozdě), opatrně přistupovat k radikálním změnám, hráč by měl být zapojen do řešení korekce, informace, které trenér poskytuje musí být přesné, vhodně je třeba rozehrávat i míče, sledovat vztah mezi držením rakety, postavením, bodem zásahu a dráhou švihu rakety.

Je nutné rozlišit začátečníky a pokročilé hráče :

začátečníci - zlepšování techniky (provedení) úderu

závodní hráč - zlepšení výkonu (výsledku), mají již osobní herní styl, posouzení korekce vzhledem ke skutečným situacím v utkání v souvislostech nejen s technikou, ale i psychikou, taktikou a kondicí (zaměření se na příčinu, ne symptomy = příznaky), proces korekce přizpůsobit turnajovému kalendáři

Typy korekcí pro závodní hráče (Crespo, Milley)

obecné dělení korekcí :

  • situační (hraj B jakoby přes boční plot - větší rotace ramen)
  • s využitím učebních pomůcek (mince v ruce, tenis.míček pod paží)
  • analogie (hraj volej, jako bys chtěl chytit míč)
  • smyslové (využití sluchu např. při podání s horní rotací)

Dělení korekcí:

  • rozlišení : - zásadní korekce (technické - změna držení rakety, změna z B obouruč na jednoruč nebo naopak, taktické - zásadní změny v taktickém pojetí, změna herního stylu)
  • - drobné úpravy - menší technické změny např. v načasování, postavení nohou, taktické ve volbě úderu, předvídání soupeřových úderů
  • "Kdy a co měnit"
  • přípravné období - nejlepší období pro korekce techniky
  • na začátku TJ
  • 1 chyba na týden
  • ke konci přípravného období i korekce taktiky
  • předturnajové období, turnaje - nevhodné období pro korekce
  • pokud ano, tak zrušit turnaj
  • přechodné období (odpočinek) - pokud nějaké zařadíme
  • nevhodnost korekce - soutěže družstev - naprosto nevhodné je korigovat techniku, ani komentování techniky - pouze taktika4

"Jak vlastně hráče opravovat"

  1. pozorování dané dovednosti (sledovat hráče mnohokrát, z různých úhlů, využití videa,...)
  2. analýza problému (opravovat vůbec?, narušuje chyba hráčův vývoj?, jedná se o problém technický? Taktický?, kondiční?, jsem schopen problém opravit?....
  3. rozhodnutí, zda a jak korigovat (vybrat postup, jak měnit, kolik času to zabere?)
  4. vlastní proces korekce nedostatků (pochopení, trénink, vlastní rozhodování, utkání)
  5. zhodnocení (co a jak se podařilo, aplikace v soutěžních podmínkách)

příklad : hráč nacvičuje bez rakety (soustředění na tělo)

hráč trénuje bez sítě

hráč ignoruje lajny, nacvičuje mimo dvorec

hráč hraje bez soupeře (let míče)

hráč hraje bez pohybu (hra z koše)

hráč hraje výměny s trenérem

hráč hraje na body

hráč hraje tréninkové utkání

Videozáznam : údery je třeba natočit ze 2 úhlů, současně je třeba natočit i detaily horní (vytočení ramene) i spodní části těla (práce nohou), model pro porovnání, komentář hráče.

"Diagnóza je pro trenéra, oprava pro hráče"

Seznam diagnóz :

  • motivační přístup
  • základní postavení
  • držení rakety
  • pozorování míče hráčem
  • práce dolních končetin (drobné x dlouhé kroky, probíhání míče)
  • příprava rakety - nápřah
  • švih paže s raketou a typ úderu
  • úderová zóny (místo zásahu)
  • rovnováha, přenesení hmotnosti těla
  • protažení, dokončení úderu
  • návrat do výchozího postavení

Příklad opravovací techniky na podání :

nesprávné počáteční postavení -postavte hráči nohy do krabic, položte mezi nohy obal na raketu, špička levé nohy směřuje v pravému sloupku

změna držení rakety v průběhu podání - mince, která nesmí vypadnout

nestálý nadhoz - chytání nadhozu, natažená paže, nadhoz podél plotu

příprava - paže nepracují společně - stínování trenéra a hráče, podnět - paže vzhůru

chybí smyčka - házení míčem, podání s teniskou

zásah míče nízko - dostat míč dříve než on vás, nácvik podání se zásahem větvičky stromu, míče v plotě

špatná rovnováha - podání z 1 nohy, ze druhé nohy, z obou bez hnutí-rozpůlení těla

špatné protažení - plechovka od míčů vedle levé nohy

Return

Bohužel se většina trenérů shodne v tom, že return je v tréninkovém procesu nejvíce podceňovaným úderem. Procento času věnované v tréninku returnu je minimum. Pro výborný return jsou nezbytné vynikající anticipační (předvídání), percepční (percepce = cit), reakční schopnosti a dokonalé načasování (timing) úderu. To vše lze rozvinout častějším tréninkem returnu. Techniku returnu ovlivňuje individuální technika základních úderů, dále samozřejmě kvalitou podání soupeře, taktikou returnujícího a povrchem dvorce. Jedním z nejlépe returnujících hráčů na okruhu ATP je Andy Murray (Zlesák). Při mpřípravě na return stojí hráč v neutrálním postavení (obě nohy vedle sebe v šířce ramen, v současné době je moderní i postavení vždy 1 nohou vepředu), váha těla spočívá na přední části chodidel, paže jsou lehce pokrčené před tělem a hlava rakety většinou směřuje mírně šikmo vzhůru. V okamžiku, kdy servírující nadhazuje míč, provádí hráč většinou split step, nebo i první delší krok vpřed pro zmenšení úhlu. Pro tento krok a split step je potřeba velmi dobrého timingu (vhodnost zařazení tréninku returnu v otevřených herních situacích = hráč neví předem, kam bude soupeř podávat). Nápřah do úderu, ať forhendu či bekhendu by měl být u returnu úsporný se současným vytočením těla a přenesením váhy na tzv. zadní nohu. Vlastní úder probíhá vždy ze sníženého těžiště propínáním nohou vzhůru. K returnu je potřeba maximální uvolněnost a jednoduchost úderu spolu s výborným načasováním a zásahem míče před tělem s využitím jeho energie. Zkrácený nápřah je kompenzován vložením váhy těla do úderu, rotací trupu a ramen je return dokončen.

Tipy k tréninku returnu formou hry na všech výkonnostních úrovních:

  1. Returnující dostává bod za vrácení podání do pole, pokud returnující míč nevrátí, vede podávající 1:0, pokud míč vrátí a podávající vyhraje bod je stav 1:1. V případě, že bod vyhraje returnující, je stav 2:0
  2. Returnující dostá va 3 body za vítězný return (přímý bod), podávající 2 body za přímý bod z podání. V případě, že míč zůstal ve hře, má získaný bod hodnotu 1. Toto cvičení lze i obrátit, pokud returnující hráč příliš riskuje a dělá mnoho chyb - 2 body za vítězný return a 3 body pro soupeře za chybu z returnu
  3. Returnující musí musí míč umístit do vyznačeného pole, např. do poslední třetiny dvource soupeře, variantou je umístění do stejné vzdálenosti, ale pouze do podélné poloviny nebo naopak křížem do poloviny. Situaci lze ztížit 1 podáním

Cvičení lze zpočátku trénovat jako uzavřená, tzn. returnující hráč předem ví, kam servírující podává a i servírující může vědět dopředu směr returnu. Postupně tato cvičení otevíráme. Např. pouze returnující ví, do kterého úderu směřuje servis, nebo naopak. Vrcholem je otevřená podoba cvičení, která se nejvíce přibližuje reálné situaci.

Po tréninku returnů je dobré zařadit pár gemů a pozorovat, zda cvičení vedlo k lepšímu procentu úspěšnosti returnu.

Return M. Sharapove ve fotogalerii


Základy biomechaniky

Nejdůležitější biomechanické principy v tenise:

B - balance = rovnováha

I - inertia = setrvačnost

O - oposite force = opačná síla

M - momentum - linear and rotation momentum = lineární a rotační momentum

E - elastic energy = elastická energie

C - coordination chase = koordinační řetězec

Rovnováha - vliv na rovnováhu má těžiště (mělo by být v ose těla) a základna (širší postavení) - vertikální držení těla je v tenise velmi důležité

- také dynamická rovnováha - váha těla do směru míče, do úderu

Setrvačnost - v tenise s ní neustále bojujeme, zastavujeme pohyb, neustálé změny (zastavení se při úderu v optimální pozici - získání tzv. comfortable range)

- velmi důležitý split-step (v momentě trefení míče protihráčem)- možnost reakce na obě strany, okamžitá změna směru, navíc díky němu dochází ke srovnání osy těla

- také odpor proti setrvačnosti rotačního pohybu při úderu (čím ruka dál od těla, tím větší odpor - souvislost s držením)

Opačná síla - tlak do podložky - iniciační impuls koordinačního řetězce, roztáčí boky, čím větší, tím hrajeme lépe

- největší využití opačné síly při servisu, ale je základem všech úderů)

- dále např. využití opačné síly při B voleji jednoruč, protipohyb nehrající paže je zde plně funkční, usnadňuje pohyb hrající paže

Lineární momentum - přenášení váhy do úderu (výrazné při náběhu, returnu, voleji)

Rotační momentum - rotace těla, boků, trupu

Elastická energie - vytočení při úderu (zádové svaly) - dochází k přepětí, jakémusi zkrutu - kumulace energie - poté švih a využití nahromaděné elastické energie

- nejvíce velké svalové skupiny - zádové svaly, ale i zápěstí - to se při úderu dostává za raketu (větší dráha hlavy rakety)

Koordinační řetězec - části těla musejí být do pohybu zapojovány ve správném pořadí, důležitá je kloubní a svalová uvolněnost a plynulost pohybu (pokud ne, nedochází k sumaci sil a energií)

- vše začíná tlakem do podložky (nohy, opačná síla)) - boky (počátek rotace) - trup (rotace, kumulace elastické energie) - rameno - předloktí - zápěstí (pokud někde uberu, tak to musím jinou částí těla vykompenzovat, což není úplně správné)

- od velkých častí k malým - využívání jednotlivých segmentů těla

- pokud je vše správně, tak výsledkem jsou razantní údery se slušnou kontrolou, zároveň ekonomičnost a prevence zranění = optimální technika

=

Základní fundamenty pro tenisovou techniku

1. optimální držení

2. split step - základ pro dobrou práci nohou

3. vertikální držení těla - hlava a ramena se nikam neuklání

4. optimální kontakt s míčem - před tělem

5. plynulost, rytmus, akcelerace

6. práce nohou, zaujímání správné pozice při úderu (comfortable range)

7. využití elastické energie

8. využití rotace těla

9. dynamická rovnováha

Držení rakety

FORHEND

  1. východní forhendové držení (eastern, např Stich, Novotná, Štěpánek) - původní klasické forhendové držení , bod zásahu míče se nalézá dále od těla a níž než u polozápadního a zádaního držení. Vhodný pro přímý forhend, ev. forhend s horní rotací, v současnosti se příliš nevyužívá. Základní článek ukazováku na 3. Dlaň je za držadlem.
  2. polozápadní forhendové držení (semiwestern - nejčastější ve špičkovém tenise, Hingis, Agassi, Federer, Berdych,..), hlava rakety je před úderem za zápěstím, při nápřahu je plocha rakety zavřená, forhend je hrán z otevřeného postavení, nápřah jde "za loktem". Základní článek ukazováku je mezi 3 a 4. Dlaň dále za držadlem než u východního.
  3. západní forhendové (western - dříve Berasategui, Huber, nyní Nadal), vhodný pro silný lift až topspin, nevhodný pro drive, slice, stopbal, volej, pro údery hrané ve výši ramen a na pomalejším povrchu. Ukazovák na 4.
  4. kontinentální držení (dříve Edberg), pro forhend se téměř nevyužívá (zásah míče za tělem, menší razance), užívá se pro blokovaný příjem podání obvykle na rychlém povrchu. Využití dále pro stopbal forhendem, smeč, podání, volej. Ukazovák na horní hraně 2.
  5. držení forhend obouruč (Bartoli, Seleš, Black) - stal se přijatelným úderem až po úspěších jmenovaných hráčů především pro svoji rychlost. Dominantní ruka je na držadle dole - východní nebo polozápadní držení.

BEKHEND

  1. bekhendové východní jednoruč (Korda, Rafter). Základní článek ukazováku je na 1, dlaň nahoře na držadle, větší síla za držadlem. Nejoblíbenější mezi hráči, vertikální držení rakety.*
  2. bekhendové extrémní jednoruč (Muster, Kuerten - zápěstí za držadlem). Zásah míče ve vyšší poloze (hrudník), před kulminací, není příliš vhodné na rychlé povrchy.*

*rozpor v literatuře a názvosloví : Schönborn nazývá extrémní jednoruč easternbackhand, což je v překladu spíše východní bekhendové. Současně dokládá, že tímto držením hraje většina špičkových hráčů (Federer, Mauresmo, Henin)

3. kontinentální bekhendové (Mandlíková, McEnroe) - používáno víceméně v nedávné minulosti, raketa kolmo k zemi, spíše pro přímý bekhen

O držení bekhendu jednoruč více v novinlkách Wawrinkův bekhend

4. bekhend obouruč. Držení je u jednotlivých hráčů značně individuální, přesto lze u praváků doporučit pro pravou ruku východní bekhendové nebo kontinentální, pro levou východní nebo polozápadní forhendové - těsně nad pravou rukou (Agassi, Hingis). Umožňuje větší flexibilitu a hru bekhendu jednoruč se spodní rotací. Lze držet při dominanci levé ruky oběma rukama východní forhendové (Sanchez) s pokrčením loktů - upřednostňují ženy.

Podání a smeč

se všeobecně doporuručuje kontinentální, přední hráči především při prvním podání využívají rozhraní kontinentálního a východního forhendového. Držení rakety na 1. a 2. podání se zásadně nemění. Rada: " posuň si držení na 2. podání více do bekhendu" opravdu straší všechny tenisové odborníky.

Volej

Nejvíce sporné téma je držení rakety při voleji. Většinou se stále ještě doporučuje kontinentální jako jednotné pro oba voleje. Nedostatek času při změně volejů je již obsolentní téma s výjimkou "volejové přestřelky" při čtyřhře. Pro začátečníky je doporučováno na forhendové straně východní forhendové a na bekhendové straně východní bekhendové, je potřeba zamezit extrémnímu forhendovému a bekhendovému držení.

V doporučeních držení rakety na volej je třeba si uvědomit některé časové charakteristiky: pokud hraje hráč volej k hráči prohazujícímu - trvá cca 0,5-0,8 s. od prohazujího k síťaři 0,5-0,6 s. Síťař v tomto čase ještě musí reagovat pohybem na 2-3 metry. Kontinentální držení je tak při voleji nejlepší, nicméně hráči stímto držením spolu s nutností vytočení zápěstí někdy bojují dlouhou dobu.


Zásah míče

Také jste od svého trenéra slyšeli: "Podrž míč na raketě?" , nebo veď míč na raketě a podobně? Ano pokyny tohoto typu používá mnoho trenérů, jsou dobré nebo špatné, pomohou hráči? Touto problematikou se asi nejvíce zabývali němečtí tenisoví odborníci. Původně se domnívali, že lze míč na raketě přijmout, vědomě ho nést do požadovaného směru. Toto vše na kusy roztrhal asi nejkontroverznější tenisový vědec Richard Schönborn.

Podle jeho výzkumů se kontaktní čas míč-raketa pohybuje okolo 0,003-0,005 s, podle rychlosti míče je kontaktní délky asi 12 cm, v průběhu však dojde k deformaci míče, výpletu a rámu rakety. Vědomé vedení míče na raketě je tedy vyloučeno. Spočítáno a podtrženo: během třísetového zápasu se styk míče s raketou při odehraných 500 úderů redukuje na pouhé 2 sekundy,

Moment zásahu míče hraje v tenise rozhodující roli, je to ale okamžik, který neumí centrální nervový systém registrovat ani ovlivnit. Proč tedy většina trenérů současnosti stále používá výrazy jako veď míč na raketě, doprovoď úder,.... Zejména asi proto, že výše sdělené informace neznají, a ti, kteří je znají, se snaží hráče na bod kontaktu rakety s míčem co nejlépe připravit. O úspěchu úderu tedy nerozhoduje ani nápřah ani protažení úderu, ale pouze poloha rakety v okamžiku kontaktu výpletu s míčem. Odchylka polohy hlavy rakety jen o 10 stupňů způsobí až 7 metrový rozptyl míče v bodu dopadu.

Na precizní poloze hlavy rakety při úderu se podílí mnoho svalů (komplexnost a koordinační přesnost). Jakmile je úder zahájen, nelze již korektury provést, na důležitosti nabývá timing a rytnus úderu. Krátce před kontaktem rakety s míčem např. při liftovaném forhnedu hrají důležitou roli: rotace ramenních, prsních svalů, zemní reaktivní síla, svaly předloktí a zápěstí (ulnární flexe- pohyb raketou vzhůru - přechází do radilání flexe a palmární flexe až do bodu úderu). Časové rozpětí této fáze úderu je krátké a neopravitelné. Je nutné vše optimálně poskládat. Právě v této části úderu se odlišuje absolutní světová špička od ostatních hráčů, jejich precizní jemná koordinace této fáze úderu spolu s improvizační schopností je dána jednak motorickým talentem, alei kvalitou tréninku. Rozhoduje ekonomičnost nasazení síly a schopnost přirozeného švihu. Zápěstí je pevné pouze ve zlomku vteřiny střetu s míčem. Co následuje po střetu rakety s míčem je pro úspěch úderu naprosro bezvýznamné (připoměňme cca 0,004 s), hráč nemá na úder žádný vliv. Z toho vyplývá, že protažení úderu je naprosto přirozené stejně jako u hodu míčem a není třeba je začátečníky učit.

Postavení - poloha rakety je v momentě kontaktu s míčem víceméně u všech úderů kolmá (úhel dopadu se rovná úhlu odrazu). Postavení rakety se musí ale přizpůsobit plánované dráze míče - nízký volej, vysoký volej, čop, topspin.

Proč se tedy řeší nápřah a protažení úderu, když je prakticky o všem rozhodnuto, hlavně proto, aby raketa směřovala do bodu zásahu optimálně, a aby i protažení úderu bylo přirozené.


Práce zápěstí

Jak tedy pracuje zápěstí při úderech?

Práce bude ukázána na forhendu R. Federera, jehož technika provedení je jedna z nejlepších (Schönborn). Fotogalerie

Na začátku nápřahu přitahuje R.F. raketu nahoru k nadpaží a rameni - první radiální flexe (abdukce) zápěstí (8). dělají to prakticky všichni výborní hráči pro prodloužení svalu před kontrakcí (práce agonistů a antagonistů, ukládání energie, vytváření napětí). Dochází k přípravě příslušných svalů a zápěstí k úderu.

V dalším průběhu nápřahu přechází radiální flexe v dorzální flexi (9), která je markantní na konci nápřahu (10).

V této fázi se maximum energie koncentruje ve svalech předloktí. Tělo v této fázi úderu již rotuje do úderu (první boky, následují ramena), paže se začíná pohybovat dopředu, rakety svou hmotností zápěstí ohýbá a tím je dosaženo vysokého odporu setrvačnosti. Během první části úderového pohybu vpřed dochází k dalším flexím zápěstí - palmární flexe (vpřed) a ulární flexi (abdukce - pohyb za malíkem) (11,12).

Radiální flexe byla přípravou (svalovou a energetickou) k ulnární flexi a dorzální flexe přípravou k palmární flexi. V pokračování úderu směrem vpřed k přilétajícímu míči pokračuje palmární flexe až do bodu úderu a v nejnižším bodu dolního oblouku, kdy se mění směr rakety vzhůru, se ulnární flexe mění zpět v radiální flexi. Tím dochází ke zrychlení hlavy rakety a dosažení horní rotace míče. V bodě kontaktu rakety s míčem (0,003-0,005 s) je zápěstí krátkodobým silným stahem svalů v předloktí na výše uvedený zlomek vteřiny zpevněno (odpor proti síle dopadajícího míče). Dále pokračuje v palmární a radiální flexi do protažení. Tato část úderu má brzdící a uvolňovací účel a na míč již nemá žádný vliv (13,14).

Během úderové a protahovací fáze ještě u forhendu dochází k pronaci předloktí (točení dovnitř) a při bekhendu k supinaci (točení ven). To nemá se zápěstím již nic společného a má původ v práci lokte. Práci zápěstí nelze samozřejmě vytrhnout z celotělesného pohybu, nepracuje samostatně. práce zápěstí vypadá tak trochu jako věda, ale přitom jde o jednoduchý a přirozený pohyb jako je například házení. V našem případě házení rakety proti míči.


Práce zápěstí

Obrázky jsou ve fotogalerii


Typy z časopisu Tenis Aréna

DRUHÝ ÚDER (Příhoda)

Současný tenis je kromě jiného stále agresivnější, domimují aktivně uhrané body. Z tohoto důvodu je dobré útočit vždy dříve než soupeř, např. po soupeřově returnu. Řeč je samozřejmě o kategorii dospělých a dorostu. V mladším, ale i ve starším žacrvu vítězí většinou ten, který déle vydrží. Na útok 2. úderem po vlastním podání (celkově tedy 3. úderem výměny) je dobré se v tréninku zaměřit. Obecně lze říci, že pokud je soupeř pod tlakem po 1. dobrém podání (a nezahraje fantastický return), je možné bod ukončit nebo soupeře výrazně zatlačit do hluboké defenzivy. Právě nácvik tohoto úderu je důležitý. pro agresivní herní styl musí mít hráč sebevědomí, proto je dobré tato cvičení hrát bez bodů (nikdo nechce prohrát). Nácvik lze provádět při 1 nebo 2 svěřencích na dvorci, kdy 1 servíruje do předem určeného místa a 2. (nebo trenér) hraje předem dohodnutý return ( u dívek např. i obranný vysoký úder do hloubky pole), nebo kratší míč na střed dvorce, přičemž se servírující následným úderem snaží zaclačit (liftovaný volej, oběhnutý forhend, atd - silný úder). Opakovaným tréninkem této situace se dostaví i výsledek v zápase, ale ne ze dne na den. Postupně ubývá chyb, zlepší se reakce a procentuálnost úspěšnosti útoku.

KDY HRÁT KŘÍŽEM A KDY PODÉL? (Holiš)

Proč křížem? Delší dráha letu míče a tím i větší jistota úderu, více času pro návrat do pozice, možnost hrát úhly, nižší síť

Proč podél (rovně)? Rychlejší úder (soupeř má méně času), překvapení, u praváka forhend rovně do většinou slabšího bekhendu soupeře

Kdy ne rovně? Míč příliš u těla, pod tlakem soupeře, při herní krizi v průběhu zápasu, kdy se kupí nevynucené chyby, při silném bočním větru

Co také ještě vyplývá z geometrie dvorce? Pokud je hráč soupeřem "vyhnán" mimo dvorec (mimo čáru pro čtyřhru) je optimálním úderem dlouhý míč křížem, nebo neutralizující vyšší míč s horní rotací na střed. Pokud je hráč "vyhnán" pouze k čáře pro dvouhru je možné užít rychlý forhend podél (pokus o vítězný míč), nebo dlouhý cross, ev. i krátký kříž ven z dvorce. Ze středu dvorce lze hrát především všechny dlouhé varianty úderů, není výhodou se pokoušet o krátký ven z dvorce. Při pozici na čáře podání ve F i B straně lze využít krátký úder ven z dvorce nebo dlouhý rychlý podél čáry. A co s voleji? Vyšší volej hraný blíže u sítě - krátký křížem ven z dvorce. Nízký volej hraná dále od sítě - dlouhý rovně nebo křížem. Loby se hrají spíše křížem, stopbaly spíše rovně, prohoz rovně nebo krátký kříž, nabíhaný míč dlouhý rovně nebo krátký ven z dvorce, nebo i překvapivý stopbal.


Kraťas

Drop shot, česky kraťas, klade velké nároky na techniku, načasování, cit a ukrytí záměru, současně dokáze pořádně zamávat soupeřovým sebevědomím. Kraťas lze hrát z bekhendu i forhendu, je to úder se spodní rotací a od klasického čopu se liší jen v detailech. Celá příprava jsou téměř totožné jako u klasického řezaného úderu, veden je však víéce kolmo k zemi. Těsně před zásahem je potřeba pohybem zápěstí více otevřít hlavu rakety, ohnutím a následným krátkým protažením je docíleno větší spodní rotace. Paže je víceméně napnutá a zápěstí po otevření hlavy rakety pevné (kromě kraťasů blízko sítě), úder je potřeba projít tělem. Držení rakety je kontinentální.

Kraťas se hraje spíše z pomalejších a jednodušších úderů soupeře (ale existují i výjimky - return,...) z časových důvodů. Velkou roli hraje ukrytí úderu, klid a plynulost provedení. Využívá se ve středních a kratších vzdálenostech od sítě, uvnitř dvorce, někdy i jako return 2. podání v situaci, kdy je soupeř "rozběhaný". Míč letí spíše po vyšší trajektorii, ale rychle klesá s krátkým odskokem. Lze je hrát podél i křížem, po lajně mají kratší dráhu letu, ale pozor na vyšší síť, křížem se hrají vyšší míče - ve výši ramen, nebo i pokud je hráč mimo dvorec.

A jak kraťas trénovat?

  • nejdříve blíže u sítě, postupně posun dozadu, spíše delší kraťas nežli chyba
  • postupně lze přidat kombinovanou rotaci (paže je vedena více ze strany a míč je více pod tělem)
  • postupně přichází snaha o skrytí úmyslu (2 dlouhé čopy a pak kraťas)
  • k tréninku lze využít tréninkovou stěnu (rozehrát dlouhy míč a následně kraťas)

S využitím článku M. Holiše 

Typy z časopisu Tenis Aréna

ROVNOVÁHA (Schönborn)

Rovnováha, stabilita, těžiště těla - pojmy v dnešním tenise používané poměrně často. Tenis je dynamickým sportem s nutností rychlé reakce a tak v něm rovnováha hraje velkou roli. V souvislosti s rovnováhou a stabilitou těla je důležité těžiště těla, které se nachází ve stoji zhruba 2cm nad symfýzou v rovině pupku. Při pohybu pak těžiště mění svoji polohu. Pro stabilitu tenisty je důležité, aby se těžiště vždy nacházelo uvnitř podpůrné plochy, tedy vždy mezi oběma nohama. Tato plocha by měla být velká, aby bylo těžiště neustále uvnitř (mezi nohama) i při obtížných rotačních pohybech, čímž je hráč neustále v rovnováze. V této souvislosti je často zmiňováno postavení hlavy, ale i celé horní poloviny těla, které by mělo být až na malé výjimky vzpřímené. Pohyb nezačíná totiž pohybem hlavy, ale pohybem těžiště. Horní polovinu těla je tedy nurné držet neustále ve svislé poloze. Přílišný předklon i záklon posunuje těžiště mimo opornou plochu, což vede ke snadným chybám. Co je pro těžiště důležité, je i jeho výšková poloha. Čím blíže je k podložce, tím je vše stabilnější. To vysvětluje proč musí jít tenista při nápřahu do kolen. Při rychlých sprintech, dlouhých skocích a podobně se tělo může dostat do lability, z které pramení největší procento vynucených chyb. Týká se to zhruba sice jen 20% všech situací v zápase, ale v nich se rozhoduje 80% bodů. Špičkoví hráči nedělají chyby v normálních situacích, snad pouze tehdy, zvolí-li technicky obtížný úder. Z uvedeného tedy vyplývá jasné doporučení širokého postavení v každém úderu (především poslední dlouhý krok k úderu).

ROTACE TĚLA (Schönborn)

V modrním tenise se bez pojmu rotace nelze obejít. Pryč jsou doby, kdy se výuka úderů soustředila hlavně na hrající paži. Rotace těla při úderech zahrnuje jak rotaci horní části těla (především ramen), tak rotaci spodní části těla (rotace boků). Bederní část se většinou při výuce tenisu opomíjí a přitom se právě zde kumuluje obrovský energetický potenciál. Tenisový úder není v podstatě nic jiného než hod (hod rakety proti míči). Podobnost např. podání a hod nadhazovače baseballu je značná. Celý řetězec pohybů od dolní části dolních končetin až po loket pravé paže u praváka je totožný. Tenista "hází" raketu, jako nadhazovač míč.
Jedním z nejdůležitějších prvků moderní techniky je rotace těla během úderu. Rotace horní části těla probíhá především v hrudní páteři, jejíž rotační schopnost je mnohem větší než páteře bederní. Např. nápřah nezačíná nikdy pohybem horní končetina, ale rotací ramen. Při zahájení úderové fáze, přechodu z nápřahu do úderu, je první rotace boků (pánve), která iniciuje rotaci horní části těla. Rotace pánve má ale základ v pohybu a zatížení nohou. Při forhendu u praváka je stojnou nohou pravá, tou se hráč odráží od země, během provedení úderu se (následující rotace) se automaticky váha přenáší na levou nohu, čímž se levá stává stojnou a pravá švihovou. Švihovou nohu je nutné po úderu posunout vpřed, protože pokud zůstane vzadu, blokuje rotaci boků a brzdí švih. 95% forhendů se v moderním tenise hraje z otevřeného postavení

VÝVOJ TECHNIKY ZÁKLADNÍCH ÚDERŮ (Mihál)

Jako každý jiný sport se tenis vyvíjí především k vyšší rychlosti. Hráči jsou lépe atleticky připraveni - jsou rychlejší v pohybu, reakci a současně používají účinnější techniku hlavně základních úderů. V éře Lendla, Connorse, McEnroea (80. a 90. léta minulého století) hráli hráči základní údery tak, že v době zásahu míče směřovala hlava rakety kolmo k zemi a důraz se kladl na zásah míče plnou silou. Při tomto způsobu zásahu míče se hlava rakety pohybovala směrem dopředu současně se zápěstím a protažení úderu směřovalo vždy nad opačné rameno, přičemž hlava rakety byla vždy výrazně výš než zápěstí. Loket byl v době úderu i po něm držený u těla. Míč dostával rotaci, ale minimální, spíše na základš pohybu hlavy rakety přes míč zdola nahoru. Výjimkou v této éře byly údery Borga. Toto období by se dalo nazvat érou silového tenisu.

Postupně vývoj směřoval k větší rotaci "rozliftovávání" míčů, přičemž se používala technika zrychlování obíhání hlavy rakety kolem zápěstí, což bylo spojené s extrémním západním držením držením rakety. Typickým představitelem této "španělské školy" byl Berasategui, Corettja, Carlsson. Tito hráči se ale prosadili především na antuce, na ostatních površích měli problém s relativně malou rychlostí úderů vedených extrémně zdola nahoru. Další hráči jako např. Kuerten, Muster a především Agassi se snažily tento nedostatek vylepšit začali vést hlavu rakety více dopředu místo nahoru, čímž se jejich údery zrychlily, ale zachovaly si dostatečnou rotaci. Hráči začali využívat švih celé ruky více než jen sílu nárazu rakety do míče.

Revoluci přinesl Federer, který začal hrát forhend tak, že vedl raketu téměř vodorovně dopředu, přičemž naplno využíval zrychlení pohybu hlavy rakety okolo zápěstí směrem dopředu. Využil tak švihu ruky i švihu hlavy rakety. To mu umožňoval sklon hlavy rakety, která je v úderové fázi téměř rovnoběžně se zemí a při zásahu míče v šikmém naklopení s přeběhnutím hlavy rakety nad míč, což dává míči silnou rotaci směrem dopředu. Spojil tak využití rychlosti přímého úderu s rotací liftovaného. Hlava rakety se pohybuje mnohem rychleji než ruka, loket směřuje dopředu a od těla, hlava rakety končí téměř pod zvednutým loktem. Takto hraný úder se nedá hrát s extrémním držením, protože se při něm využívá rotace předloktí a pohyb zápěstí je minimální.

Postupně se k rotaci předloktí přidala i rotace zápěstí, rotace boků a ramen a švihový tenis spatřil světlo světa. Toto platí pro většinu hráčů prtvní stovky ATP především pro forhend. U bekhendu ještě mnoho hráčů využívá klasický přímo naražený úder. Nadal, který hraje také švihový forhend, narozdíl od Federera protahuje úder po zásahu míče nahoru před hlavu. Zpomalený záběr pohybu hlavy rakety přes míč v momentě zásahu je téměř identický.

Ženský tenis poznamenala především silová hra sester Williamsových, kdy je mnohé hráčky avšak jejich fyzických dispozic začalo kopírovat. Problémem ženského tenisu je hlavně uvolněnost (fyzická i psychická), která je pro švihový tenis potřebná. V současné době již většina mladých hráček hraje švihově, včetně např. P.Kvitové.